V Brně stojí fronta tří set lidí. Nikdo neví, na co se stojí, a odejít to zjistit si netroufá nikdo

Před domem číslo 27 na brněnské Cejlu se od pondělního rána drží fronta, u níž se ani po čtyřech dnech nepodařilo určit, k čemu se stojí. V okamžiku uzávěrky v ní čekalo 312 lidí. Nejstarší člen fronty stojí od pondělí 6:40 a na otázku, co si přišel vyřídit, odpovídá, že „to už si přesně nevybavuje, ale nerad by o postup přišel“.

Fronta vznikla podle svědků tím, že se dva lidé zastavili vedle sebe a třetí se za ně postavil v domnění, že první dva na něco čekají. „Nečekali jsme na nic. Jen jsme se bavili. Než jsme to stačili vysvětlit, stálo za námi šest lidí a připadalo nám nezdvořilé odejít,“ popsal jeden ze zakladatelů, který dnes stojí zhruba uprostřed a připadá si „jako doma“.

Klíčovým pravidlem se stalo, že kdo opustí frontu, ztrácí místo. Ověřit účel čekání by přitom vyžadovalo dojít na začátek fronty a někoho se zeptat — což znamená vzdát se pořadí, které si řada čekajících drží už tři dny. „Došel bych se zeptat, k čemu tu stojíme. Ale jsem na dvacátém místě. To člověk jen tak nezahodí,“ vysvětlil pan Radovan Přibyl, který si mezitím nechal donést karimatku.

Fronta si za čtyři dny vytvořila vlastní samosprávu. Vede pořadník, řeší spory o předbíhání a zvolila si mluvčího, jímž se stal muž stojící na sedmém místě „pro dobrou viditelnost i slyšitelnost“. Meteorologové upozornili, že se nad frontou vytvořilo vlastní mikroklima — o 1,5 stupně teplejší než okolí, s vyšší vlhkostí danou dýcháním tří set osob. Do fronty už dvakrát omylem přišla druhá fronta, kterou museli čekající odklonit.

Radnice si s jevem neví rady. „Nevíme, kdo frontu svolal, ani co nabízí. Rozpustit ji nemůžeme, protože nikdo neporušuje zákon — lidé jen stojí za sebou, na což mají právo,“ uvedla mluvčí městské části. Provozovatel domu číslo 27, kavárna v přízemí, popřel, že by cokoli rozdával: „Máme otevřeno normálně. Lidé z fronty k nám ale nechodí, aby neztratili místo. Proděláváme.“

Sociolog Ctirad Malý z brněnské univerzity míní, že fronta „přešla z čekání na kolektivní identitu“. „Lidé už dávno nestojí kvůli tomu, co je na začátku. Stojí kvůli tomu, že by bylo těžké přestat. Fronta se stala smyslem sama sobě,“ uvedl. Podle jeho odhadu by se rozešla „až ve chvíli, kdy někdo dostatečně důvěryhodný projde kolem a s jistotou oznámí, že se nic nekoná — jenže právě takový člověk se ve frontě zdržet nemůže, protože nestojí“.

První čekající se mezitím začínají ptát, zda za ně někdo z konce fronty nedojde ověřit účel a nevrátí se s informací. Návrh ztroskotal na tom, že by dotyčný musel opustit místo. Fronta proto zvažuje, že vyšle dobrovolníka bez pořadí — ten se ale zatím nenašel, protože každý, kdo už stojí, „nechce začínat od konce“.